Stará japonská váza s chinem. Foto: Peter van Baaren-Grob, NL
  Z knihy Japan-chin, vydané v roce 2008, nakl. Eva Frančeová

V současné době je pes ve většině vyspělých zemi pro své majitele hlavně přítelem. l velcí psi služebních, loveckých a pracovních ple­men jsou hlavně společníky člověka. Některá plemena psů bychom mohli nazvat mazlíčky „z povolání“. Někdy jsou pro člověka právě tito psíci doslova jediným přítelem a kama­rádem. Zdálo by se, že tyto chovatelské výstřelky jsou plodem moderní doby, ale je to právě naopak. Takový pekingský palácový psík se chová čistokrevně již několik tisíc let, a ne o mnoho méně jiná skvostná miniatura — japan chin, Česky Japončík, plemeno exoticky krásné a nesmírné inteligentní.
Japonci, jak víme, si po staletí vytvářeli originální kulturu, velmi vzdálenou evropské, která se i v současné době hodí pouze pod posvátnou horu Fudžisan a na okolní ostrovy, Všude jinde vypadá exoticky jako cizokrajná rostlina přesazená do skleníku. A to platí i o japončíkovi. Nejde o původní japonské plemeno. Do Japonska se tento psík dostal pravděpodobně v 8. století n. l. jako dar čínského nebo korejského císaře japonskému panovníkovi. Japonci se pak se svou příslo­večnou houževnatostí, esteticky vytříbeným vkusem a smyslem pro krásu ujali těchto psíků, a cílevědomým chovem z nich vytvořili nádherné, křehké, ale živé miniatury.

Chov chinů byl vyhrazen pouze císaři, který ho, jako jednu z nejvyšších dvorských výsad, svěřoval vybraným dvorským hodnostářům. Chov chinů byl po celá staletí udržován v naprosté tajnosti, byli rozmnožováni pouze v rámci vlastního chovu, použit ke kryti psa z jiného chovu bylo naprosto vyloučeno.


V důsledku úzké příbuzenské plemenitby byly odchovy stále menší, jemnější, křehčí. Miniaturizace dospěla tak daleko, že japončíci byli vkládáni do bambusových skříněk jako ozdobné ptac­tvo, aby jejich krása zvláště vynikla.

Někteří chinové zastávali význačné místo u císař­ského dvora, kde si je císařovna a dvorní dámy o slavnostních příležitostech vkládaly jako ozdobu do dlouhých rukávů kimon, takže se jim někdy říkalo „rukávníkový pes".

Chin byl v Japonsku považován za svatého, byl zpodobňován na obrazech světců, císařů, nejvyšších dvorních hodnostářů a jejich manželek. Byl opěvován básníky, byl hrdinou nesčetných bájí a pověstí, dodnes je vděčným námětem pro malíře. Je zpodobňován na četných ozdobných předmětech, je věčný.

Avšak na rozdíl od pekingských palácových psíků, kteří po staletí nesměli opustit císařský palác pod ztrátou hrdla svých hlídačů, byl Japončík pro japonské císaře předmětem vzácných darů cizím panovníkům, případně jejich vyslancům. První věrohodná zpráva o chinech v Evropě je již ze 17. století, kdy na britský panovnický dvůr dovezli japončíky misionáři jako dar Kateřině Portugalské, manželce Karla II. 
Avšak oficiální dějiny chinů v Evropě se počínají až od 19. století, kdy párek chinů dostala jako vánoční dar od japonské císařovny německá císařovna Augusta. Chinové se jmenovali Itti a Kuma. Císařovnu doprovázeli na každém kroku, avšak výchovu těchto nádherných zvířátek svěřila císařovna princi Karlu Pruskému, který byl stoupencem berlínského spolku pro chov a výstavy čistokrevných psů „Hektor". Jemu můžeme poděkovat za zveřejnění údajů o těchto vzácných psicích, za jejich předvede­ni na výstavách, za jejich zobrazování malíři, především malířem Heinrichem Sperlingem. Podle těchto psíků byl také zpracován velmi zjednodušený standard.

Itti a Kuma překonali ve zdraví dlouhou cestu lodí z Japonska do Evropy, avšak přes veškerou péči brzy uhynuli. Fenečka po prvním vrhu a pejsek brzy po ní, asi steskem. Chinové se objevili poprvé v roce 1873 na výstavě v Birminghamu, v Rakousku v roce 1886, a zde se kynologům podařilo toto plemeno nejen udržet, ale rozšířit do té míry, že někteří chinové putovali zpět do Japonska, kde došlo k poklesu zájmu nejen o ně, ale o všechna domácí plemena, a chinům dokonce hrozilo vyhynutí.

U nás se začali chinové opět objevovat na výstavách od roku 1964, ale jen zcela výjimečně.

Ve standardu se uvádí, že jde o malého psa, se širokou a plochou hlavou, která mu dává výraz půvabné elegance a velké zvláštnosti. Srst má dlouhou, hedvábnou a měkkou. Ocásek je porostlý nádhernou dlouhou srstí, která má, jelikož ho nosí překlopený na záda, spadat jako vodopád podél těla k zemi. Barva je vždy bílá s černými, vzácněji červenými skvrnami. Pro svoji malou postavu a snadnou údržbu srsti se hodí především k chovu v městských bytech.

Jana Ohnoutková, Magazín „Čtení o psech, čtení pro dobrou pohodu“, 1991

 

Z knihy Japan-chin, vydané v roce 2008
       
U nás měl japan-chin určitě početné příznivce již ve dvacátých letech 20. století. V jednom z prvních zápisů v Československé knize rodokmenů z roku 1925 nalezneme tento zápis: Japonští chinové.
66. A. Harukko, pes – maj.: paní Czernínová, Hostašov. Ceny: Praha 1920, přehlídka:II. cena.
67. A. Eta, fena – majitel: Kollert, Praha. Ceny: Praha 1920, přehlídka: III. cena.
312. III. Harry Osaka, fena bílá s černými a červenými skvrnami, vržena 6. června 1921, otec: Kyotto, matka: Harry Geisha. Pěstitelka a majitelka Růža Vodílková-Jindrová, majitelka realit, Bubeneč. Ceny: Praha 1922, výstava: v tř. hl. I. cena, v tř. nov. I. cena.
313. III. Harry Geisha, fena bílá s černými odznaky, vržena 5. října 1919, otec: Komo, matka: Michika. Pěstitelka a majitelka Růža Vodílková-Jindrová, majitelka realit, Bubeneč. Ceny: Praha 1922, výstava: v tř. hl. II. cena, v tř. nov. II. cena.
Chovatelskou stanici s názvem Harry vlastnila Růžena Vodílková – Jindrová z Prahy.
Další informace nalezneme v obsáhlé kapitole v knize Chov ušlechtilých a užitkových psů, Praha 1926, autorů MVGr. Františka Dvořáčka a Theodora Rottera, která velice ovlivnila budoucí chovatele japan-chinů. Je zde výstižně popsán zevnějšek china, jeho vlastnosti a velmi cenné informace pro jeho chov. Japonský chin jest psíčkem přepychovým, jest přítulný, lichotivý, dovede se tvářiti vznešeně i nevšímavě a dovede se každým poměrům přizpůsobiti. Jest čilý, ostražitý, ale velmi snadno se i rozčílí. Velmi čiperný a roztomilý při hraní, štěká málo a jen jsa podrážděn. Proti některým, jemu nepříjemným osobám, jest zaujat, nikdy se s nimi více nepřátelí a svým počínáním vůči jim dává znáti své opovržení.... roztomilý psík přepychový, který svému chovateli působí obzvláštní potěšení a možno říci směle, že vedle pekingského palácového psíčka, zakrslého špiclíka a španěla papillona motýlka zaujímá první místo mezi všemi psy přepychovými.                                                    

 

Ve třicátých letech se příznivci chinů sdružovali ve Spolku chovatelů psů trpasličích a domácích plemen v Praze (předsedou byl MVDr. František Polák). Spolek byl založen v lednu roku1929. Rodokmenovou knihu vedl Theodor Rotter.
   
V časopisu Pes, který vycházel od roku 1931, se můžeme například dočíst o IV. Mezinárodní výstavě a III. Výstavě speciální spolku ve dnech 15. – 16. května 1932 v Praze. Výstavy se zúčastnil pes japonského china Mikado (*14. 4. 1927) pěstitelka: Mary Koch Reinchenhall, majitelka: Emilie Klanarsch – Nové Město na Moravě. Hodnocení: Velmi krásný, ačkoliv poněkud slabý pes, čistě bílý, s temně černými plochami, s velmi dobrou hlavou, poněkud dlouhý hřbet. Rovné silné běhy s dobře uzavřenými tlapkami, žel slabý v srsti. Rovněž ostatní srst nedosti bujná. „Velmi dobrý, II. cena“.

Zajímavá je účast japonských chinů na Vlašské výstavě psů všech plemen ve Zlíně dne 29. května 1932. 
 Na II. Středomoravské výstavě psů všech plemen v Přerově dne 19. července 1932 se sešlo dvanáct japončíků v kruhu dokonce dvě skupiny a jak si to šlapali.

A nyní si je představíme: Joši z Ovari (9 měsíců), matka Daisy a otec champion Scampa, Džimi (3,5 roku) II. cena, Niki (2,5 roku) III. cena, Mikado (5 let) získal I. cenu na rozloučenou své výstavní kariéry. Byl zde i chin jménem Batulek (2 roky), nešťastný pejsánek, jelikož je neznámého původu, ačkoliv jest prý importovaný z Francie. Nic zvláštního – ani v exteriéru ani pro chov. V mladých fenách se představila Nia z Ovari „velmi slibná I. cena“ a Asta Jokohama (14 měsíců) matka Gejša, otec Džimi. Hodnocení: černobílá, poněkud delší tělíčko ji označuje jako nadějnou plemenici, „velmi slibná prvé pořadí“. Kategorie staré feny: Suzuki San z Ovari (1 rok a 9 měsíců) matka Dolly z Ovari (při porodu zahynula) a otec Niki Bohemia. Vychována byla starší sestřičkou Daisy „vzornou pěstounkou“ získala „výborná I. cena“. Gejša (2 roky) poněkud dlouhý čenich a podkus. „Velmi dobrá II. cena“. Pia von Lindenhaus (2 roky) po štěňatech, Má poněkud dlouhou hlavu. „Velmi dobrá III. cena“. Kiki (2 roky) krytá Džimim Jokohama „dobrá“. Ayjok Utamaro (2,5 roku) velmi dobrá fena, zabřezlá fena. Za tuto fenu žádaná kupní cena 3 000 Kč jest přemrštěná a nemůže se doporučiti. Chov znamená věc ideální a nesmí vybočiti do ziskuchtivého obchodování. Hodnocení napsal pan Theodor Rotter.
 
V roce 1935 se na Mezinárodní výstavě psů všech plemen v Praze představil chin Charlie v. Bohemia, pes kvadratické stavby, dobře klenutou lebkou, správně vsazeného oka, ale s dosti krátkým ocasem, dobrým postojem a vyúhlením, srst měla sklon k vlnění. „Velmi dobrý“. V roce 1935 se opět konala Středomoravská výstava v Přerově, kde ve třídě mladých psů se představili: Amort Tokio (*3. 5. 1934) a Arko Tokio (*3. 5. 1934) byli poněkud velcí s protáhlou hlavou, nebyli doporučeni k chovu, známka „dobrá“. Mikado Urusa (*20. 6. 1934) tento černobílý chin vyhovuje plně standardu a doporučuje se jako plemeník. „Výborný“. Cila Yokohama (*16. 4. 1932) „výborná“.
 
V časopisu Pes z roku 1935 se také dočteme o ochraně názvu chovatelské stanice chinů „ze Sakury“ , který předložil chovatel Adolf Lexmaul ze Zlína.

   
Chinové v Československu po 2.světové válce
 


Gajos Z Zaporoža, Polsko


CH Inejiro Lyckodrömmens, Švédsko

   
 Z knihy Japan-chin, autoři: Eva Frančeová, Peter van Baaren-Grob, Olga Dolejšová a kol.
vydalo nakladatelství Eva Frančeová, 2008
 

TOPlist